Polovina prázdnin....ne, netrápí mě to. Jenom se bojím, bojím se moc. Mám strach proto, že jsem se teď z něčeho dostala, ale vím, že až se se znova ve škole objevím..... Vím zůstal ve mně kousek uhlíku, avšak až znova uvidím ty oči, ten pohled, to mě zničí. Bylo to super čtrnáct dní bez myšlenek vzpomínek....ne tohle není fér!!! Chci s tím skončit, vyhnout se, a když se setkat doufat, že odpoví na pozdrav, doufat, že mě přestane ignorovat. Už šílím blouzním jako magor, ale zase tu placám o někom a nikom....

Co jsem vlastně celých čtrnáct dní dělala? Vyzkoušela jsem si lanovou drahu (docela legrace), na chvíli se ze mě stala zorbonautka, poslouchala jsem kecání starého papouška, viděla krásný hrady....Bylo to super čtrnáct dní, ale nyní návrat do reality. Hořké uvědomění....tak to by stačilo!!! Mám sto chutí vykřičet do světa: Jsem taková jaká jsem nikdy nebudu jiná! Ignorujte mne nemusíte mi naslouchat, vždyť o nic nejde.... Mlčím, nechci nic slyšet. NIC!!!

Dostanu se z toho .... možná....možná.